O mně

Narodila jsem se v červenci 1981 v Ostrově, krátký čas jsem bydlela v Manětíně, jinak celé dětství jsem prožila ve Vimperku na Šumavě, kam se ráda vracím.
Tam a díky mým rodičům jsem si začala utvářet blízký vztah k přírodě. Milovala jsem, když jsem si jen tak vyběhla na kopec za městem. Jako by ke mně stromy, tráva, nebe mluvily. Byl to nádherný pocit a já se v tu chvíli cítila nejbohatší. Pozorovala jsem letadla, plující mraky a vše mi bylo tak blízké. V té době jsem toužila stát se lékařkou na letišti. Asi se ve mně probouzela touha, která byla později velmi silná - pomáhat lidem bez ohledu na rasu a vyznání a letadla byla pro mě zhmotněním touhy být nebi blíže.

Od malička jsem byla neustále v pohybu a stále venku, v zimě na lyžích či bruslích. Na sedmiletém gymnáziu jsem si vytvořila vztah k basketbalu, volejbalu, atletice, gymnastice a pohyb se stal nedílnou součástí mého života. Moje láska ke sportu se snoubila s vůlí a vytrvalostí, ne však se soutěživostí a touhou něco dokazovat. Když se zadařilo, cítila jsem to jako odměnu a povzbuzení.

V 17 letech jsem poprvé vyjela na brigádu na anglický Cornwall. Našla jsem tam přátele, kteří se stali mou rodinou a Anglie zůstala pevně spojená s mým srdcem.

Po maturitě z českého, německého, anglického jazyka a matematiky jsem se nakonec rozhodla pro studium všeobecného lékařství na LF UK v Plzni.
 
O prázdninách jsem pravidelně odjížděla do Anglie (už nejen pracovně) a po 3. ročníku vysokoškolského studia jsem se rozhodla pro stáž na Aristotelově univerzitě v řecké Soluni.

Dodnes děkuji Johnovi, že mě přivedl v nemocnici v Haywards Heath k obrazu s plachetnicí, a pamatuji na jeho slova. "Pokud se v životě chceme posunout dále, je třeba vztyčit plachty, nabrat směr, dát větru šanci, aby se do našich plachet opřel a pomohl naší loďce kupředu."

Rozhodnutí vycestovat do Řecka dalo mému životu úplně jiný směr. Předchozí 3 roky jsem strávila ve společnosti lékařských knih, ven jsem chodila jen s poznámkami z přednášek. Neznala jsem život mimo studium a věřila jsem, že čím více se toho naučím, tím spíše budu schopná pomoci druhým. Říkala jsem tomu zodpovědnost. Ve skutečnosti jsem však ze všeho nejdříve a nejvíce potřebovala pomoci sama sobě. Tam jsem se učila jinému, mnou doposud odmítanému přístupu ke studiu. Uvědomila jsem si, že sama na sebe vytvářím obrovský nátlak a že tělo nemůže vydržet vše. Přerovnávala jsem si žebříček hodnot a priorit. Začala jsem si uvědomovat možnost vlastní volby, volnost a svobodu, až později v životě pak jejich důležitost. Důležitost žít v souladu s tím, kým ve své podstatě jsem, vnímat sebe samu i své potřeby, nerezignovat, ale usilovat o jejich naplnění. Nabyla jsem přesvědčení, že nemoci našeho těla jsou projevem našeho psychického stavu, emocí, které v sobě držíme a naší nevyrovnanosti. Jsou vlastně nemocemi duše.
V Řecku jsem také vnímala jinou energii. Často i zvláštní přízeň a zároveň lásku ke všemu kolem. A stejným jsem byla i obdarovávána. Učinila jsem rozhodnutí, která se někomu zdála příliš odvážná, možná bláznivá, ale já vnitřně cítila, že pro mě byla důležitá. Vše se neuvěřitelným způsobem spojilo, aby se věci děly a události se daly do běhu. A za tuto a každou další takovou zkušenost jsem velmi vděčná.

Po mém návratu z ročního pobytu v Řecku jsem pokračovala ve studiu v Plzni. Vracela jsem se do Anglie, nově i do Bulharska, kde jsem našla přátele.

V červenci 2006 jsem promovala na lékařské fakultě.

Po promoci jsem se svým budoucím manželem procestovala Norsko a Švédsko.

Následující měsíce jsem pracovala na dětských odděleních nemocnic ve Strakonicích a Rokycanech. Práci s dětmi jsem milovala, vnitřně jsem však cítila, že moje cesta je trochu jiná než klasická medicína v nemocnici. Ve chvíli, kdy jsem se odhodlala ke kroku, který by byl pro mě  vyčerpávající, jsem se díky okolnostem zastavila a získala čas se nově rozhodnout.

Začala jsem pracovat v Bioptické laboratoři a po roce odešla na mateřskou dovolenou se synem Jakubem a později i s dcerou Veronikou. V té době jsem věřila tomu, že se mezitím systém vzdělávání lékařů změní v trochu příznivější pro nás začínající, ale nestalo se tak. Pět let s dětmi doma uteklo rychle a s koncem rodičovské dovolené se blížil i můj návrat do práce. Zpátky jsem však už nenastoupila.

Od narození měla dcera zúžené slzné kanálky. Podstoupila několik jejich průplachů a po roce věku byla indikována k operaci, kterou nakonec nepodstoupila. V té době jsem se začala zajímat o čínskou medicínu, jógu, ayurvédu, o příčiny nemocí a přirozené způsoby léčby. Začaly jsme navštěvovat oční lékařku v Praze.  Díky známe léčitelce jsem se dostala k produktům firmy Energy a Dr. Nony. Díky ní jsem se také seznámila s kraniosakrální terapií a přihlásila se na kurzy, které začaly měnit můj dosavadní život.
Na ně postupně navázaly kurzy aromaterapie, synergické reflexní terapie, Esenciálního léčení a Bachových květových esencí.
 
Potkala jsem se s terapií, kterou dělám s důvěrou a láskou. Terapií, která nehledá v těle nemoc, aby ji pojmenovala, potlačila nebo s ní bojovala, ale zdraví, které podporuje. Nemá proto skryté negativní vedlejší účinky a je tělu přirozená - je s ním v souladu. Při ní jsme sami sobě léčiteli. My sami v sobě máme uložené informace o tom, co nejvíce potřebujeme. Tak dopřejme našemu tělu a duši prostor, aby si o své potřeby řeklo, my je vyslechli a naplnili je. Nikdo jiný nemá klíč k našemu zdraví, než my sami. My sami rozhodujeme o tom, zda ve svém životě něco změníme, abychom se cítili radostněji a spokojeněji.

Učím se neustále. Mým učitelem je sám život - každý člověk, se kterým se setkám, každé rozhodnutí které učiním, každá maličkost, která mne osloví. Mám ráda, když se věci dějí, protože pohyb znamená život.

A jak to dopadlo s dceřinými slznými kanálky? S vděčností a díky - jsou průchodné.